Dnešní doba je charakteristická naprostým chaotickým hlukem. Z okolního světa na nás doléhá tolik zvukových podnětů, že jen stěží najdeme chvíli, kdy bychom byli v úplné tichosti. Celkově náš styl života nás neustále žene k hyperaktivitě, že i své volno trávíme ve spěchu. Zjišťujeme, že u filmů, poslouchání hlasité hudby a hraní různých her si nijak zvlášť neodpočineme a cítíme se den ode dne unavenější. Čím to ale je, že i přesto, že máme všechno, po čem toužíme a maximálně využíváme svůj čas, náš život postrádá smysl. Za všechno může nedostatek ticha. V tichosti se regeneruje celý organismus, ale hlavně v tichosti k nám promlouvá Bůh. Problémem ale je, že my neumíme docenit ticho. Jakmile totiž nastane, okamžitě pouštíme film, nebo si strkáme do uší sluchátka a pouštíme hudbu.

Moc dobře vím, o čem mluvím, protože jsem podobnou situaci zažil. Když jsem se zajímal o vstup do semináře, přijel jsem na takový seznamovací víkend. Na tomto víkendu jsem zažil spoustu věcí, které mě utvrdili ve správnosti cesty, po které jsem se chtěl vydat, o čemž ale teď nechci mluvit. Chci zmínit jednu událost, která se stala, a která naprosto změnila můj pohled na ticho. Tehdy v pátek večer, jsem měl možnost se poprvé v životě účastnit půlhodinové tiché adorace. Dokážete si asi představit, co to pro mě bylo za šok. Já, který jsem byl zdeformovaný hlučností dnešní doby, jsem se ocitnul v kapli, kde jsem měl půl hodiny klečet a dívat se na Pána Ježíše. Po pěti minutách jsem se začal už ošívat a po deseti jsem nevěděl, co mám dělat. Po skončení adorace, jsem si myslel, že jsem si z té kaple vůbec nic neodnesl, protože jsem nedával pozor a pořád se díval na hodinky. Ale přesto jsem si odnesl víc, než bych čekal. Dokázal jsem si uvědomit svoji neschopnost ztišit se. A věděl jsem, na čem musím zapracovat. Od té doby uplynuly dva roky a za tu dobu jsem se naučil najít tu velikou sílu, kterou člověk může z ticha čerpat. A když teď chodím na adorace, potýkám se spíše s opačným problémem, že se mi nechce odcházet pryč.

Často nám ani nedochází, jak veliké štěstí máme, že nám za naši víru nehrozí smrt. Jsme sice různě tupeni a pomlouváni z médií i od ostatních lidí, ale to je nic ve srovnání s tím, co museli a musí trpět křesťané v Číně, Koreji, Egyptě, na Arabském poloostrově a v dalších zemích.

Když se ale podíváme do historie, doby, kdy nebyli křesťané pronásledováni, nemálo přispěli k duchovnímu úpadku církve. Relativní klid vedl k hromadění majetku duchovenstva, svatokupectví a jiným nešvarům církve. A už zde jsou možná položeny kořeny nenávisti lidí ke křesťanství, které vznikly násilným předáváním víry a špatným příkladem života duchovenstva.

Zato období, kdy církev byla pronásledována, byly a jsou pro křesťanství velmi přínosné. Církev by nikdy nebyla tak silná, kdyby den co den neumírali lidé pro Krista, stejně jako on umřel za ně i za nás. Tato veliká oběť se nedá ničím nahradit a jen díky ní se církev více přibližuje Bohu.

A co my? Byli bychom schopni za svou víru položit život? Nebo stačí jen málo a z vlastní zpohodlnělosti se víry vzdáváme. V tom případě není něco v pořádku. Víra v Krista přece není jen jakýsi myšlenkový postoj, ale je především smyslem našeho života. A pokud je smyslem našeho života, nemůžeme ji nikdy zavrhnout pro sebezachování. K čemu by nám potom byl život, který by neměl smysl.

„Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“ (Mt 16, 25)

Mladí lidé se bojí manželství i zasvěceného života. Dnešní doba jim jasně říká, že člověk má myslet především na sebe, na svůj úspěch, na své štěstí. Nemá se ohlížet na ostatní a už vůbec ne na Boha, protože to dělají jenom slaboši. Kam nás ale toto smýšlení dovedlo? Máme rozpadlé vztahy a rodiny, ve kterých se chtěl každý maximálně realizovat a na toho druhého nebral příliš ohled. Máme naoko fungující rodiny, kde se manželé bojí přijímat děti, protože by omezovaly jejich svobodu a díky tomu začínáme vymírat.

Díky dnešní mentalitě, která klade tak velký důraz na neomezenou svobodu, zejí kláštery i semináře prázdnotou. Mladí lidé si totiž za každou cenu chtějí ubránit svoji svobodu, kterou by jim církev tímto způsobem ukradla.

Jakou cenu má ale tato svoboda? Udělala z nás lepší a plnohodnotnější lidi? Změnila svět k lepšímu? Díky ní máme všechno a zároveň nic. Máme všechno, na co si vzpomeneme, ale uvnitř jsme prázdní, vyschlí a mrtví. Možná se jen bojíme kroku do neznáma, bojíme se vložit svůj život do rukou Boha, protože nevíme, co se stane. Možná kdybychom se odhodlali odevzdat část své svobody, zjistili bychom, že jsme ji neztratili, ale přeměnili v lásku k Bohu i ke svým bližním. Možná že právě tehdy bychom konečně zakusili ten krásný pocit naplnění, který přichází s tímto odevzdáním svobody a s přijetím Božího plánu.

Z celého srdce vám přeji, abyste tento pocit také zakusili.

Proč vůbec žijeme? Na tuto otázku se lidstvo snaží odpovědět už od svého počátku a my nejsme výjimkou. Smysl života lidé vidí v různých věcech, ale je i několik, ve kterých se shodují. Když jsme měli minulý rok praxi na středních školách, jejímž cílem bylo prezentovat křesťanství, snažili jsme se zjistit hodnotový systém dnešní mládeže. Určitě nikoho z vás nepřekvapím, když řeknu, že nejčastější odpovědi na tuto otázku byly: rodina, kvalitní vztah, finanční zajištěnost, dobrá práce, štěstí, láska aj. Toto jsou bezpochyby krásné cíle, je ale vůbec možné jich v dnešní společnosti dosáhnout? Jak moc je jejich dosažení reálné? Nejsou to jen krásné představy o životě, které si v mládí vytváříme? A pokud ne, proč je většina rodin na světě rozpadlých, proč se manželé nenávidí, proč si mladí lidé ve vztazích ubližují, proč zabíjíme své vlastní děti při potratech? Proč se vzájemně okrádáme v práci, proč si děláme naschvály a podrážíme se? Jak je tohle všechno možné, když už od mládí usilujeme o tak vysoké ideály? Kde je láska, kde je snaha o pevnou rodinu, dobrý vztah? Kde je úcta k životu?

Příčinou všeho je náš egoismus. Máme sice takové krásné cíle, ale bohužel je v nás hluboko zakořeněná láska k sobě samým, která je odsouvá do pozadí. To ona může za to, že naše rodiny a vztahy nedrží pohromadě. Díky ní chce každý z nás brát plnými hrstmi a nedávat vůbec nic. Všichni se bojíme něco obětovat, abychom se o něco neochudili. Bez oběti ale není možné založit vztah, který by překonal všechny překážky. Bez oběti není možné s láskou přijímat děti a bez oběti není ani možné dobře vycházet se všemi lidmi. Když se nám ale podaří překonat náš egoismus a naši sebelásku, dokážeme změnit svět.

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15,13). Po nás se nevyžaduje, abychom se obětovali úplně, stačí, když v sobě zabijeme egoismus, sebelásku a zpohodlnělost, které se v nás usazují a díky nimž ztrácí náš život smysl. Každý z nás může mít různý smysl života, ale pokud ho nespojíme s obětí, nikdy ho nenaplníme.

Svět nezmění mocní lidé velkými skutky, ale obyčejní lidé každodenní obětí.

Když se člověk dívá kolem sebe, na ostatní lidi, může si uvědomit, jak je tělesná krása veliký dar. Bohužel je tento dar v dnešní době příliš přeceňován. Lidé kladou obrovské nároky na krásu svých partnerů či partnerek. Kolik zbytečných desetitisíců utrácíme v kosmetických salónech, zlatnictvích, v obchodech s oblečením nebo obuví.A tohle se samozřejmě odráží i na kvalitě našich vztahů. Najednou nám vznikají vztahy, ve kterých partneři nebo partnerky mají stejnou funkci jako nové auto nebo kabát. A když se nám přestanou líbit, prostě je odkopneme pryč a najdeme si nové a hezčí, které nám bude okolí opět závidět.

S tímto přístupem se nám ale nikdy nepodaří založit takový vztah, ze kterého by mohla později vzejít i rodina. Když zakládáme vztah, měli bychom se naučit chovat jako slepí lidé. Ti totiž nemůžou vnímat tělesnou krásu, ale o to více mohou vnímat to, co je podstatné. Musíme se oprostit od okouzlení krásou, abychom dokázali proniknout až k srdci člověka. Teprve tam můžeme začít zakládat dobrý vztah.

Nedávno jsem si díky jedné slečně uvědomil, jak člověk může být závislý na své vlastní kráse. Tato slečna měla na svém profilu spoustu fotek, na kterých byla jen spoře oděná. A pod každou fotkou byl komentář některé z jejích kamarádek, které její krásu obdivovaly. Když jsem ty komentáře procházel, došlo mi, nakolik je tato slečna na své kráse závislá, a jak velkou potřebu má se chlubit. A to nejhorší je, že přímo potřebuje k spokojenému životu závist svého okolí.

Jak se ale někdo může chlubit tím, na čem nemá žádnou zásluhu. Naše tělo jsme všichni dostali zadarmo a to, že nám vyrostlo do krásy, je jen o důvod víc, proč máme děkovat Bohu. Není to důvod pro to, abychom ze sebe dělali výstavní kusy. Takovým chováním dosáhneme pouze toho, že v nás zakoření pýcha a v našem okolí závist.

Proto vás všechny moc prosím: „Chraňte a skrývejte si svou krásu pro své životní partnery, protože právě pro ně je určena. Jakmile ji začnete užívat k něčemu jinému, mrháte darem, který jste dostali a ubližujete sobě i svému okolí."