Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

Dar církvi v pronásledování

12. 4. 2010 14:41
Rubrika: Různé

    Často nám ani nedochází, jak veliké štěstí máme, že nám za naši víru nehrozí smrt. Jsme sice různě tupeni a pomlouváni z médií i od ostatních lidí, ale to je nic ve srovnání s tím, co museli a musí trpět křesťané v Číně, Koreji, Egyptě, na Arabském poloostrově a v dalších zemích.

    Když se ale podíváme do historie, doby, kdy nebyli křesťané pronásledováni, nemálo přispěli k duchovnímu úpadku církve. Relativní klid vedl k hromadění majetku duchovenstva, svatokupectví a jiným nešvarům církve. A už zde jsou možná položeny kořeny nenávisti lidí ke křesťanství, které vznikly násilným předáváním víry a špatným příkladem života duchovenstva.

Zato období, kdy církev byla pronásledována, byly a jsou pro křesťanství velmi přínosné. Církev by nikdy nebyla tak silná, kdyby den co den neumírali lidé pro Krista, stejně jako on umřel za ně i za nás. Tato veliká oběť se nedá ničím nahradit a jen díky ní se církev více přibližuje Bohu.

 

    A co my? Byli bychom schopni za svou víru položit život? Nebo stačí jen málo a z vlastní zpohodlnělosti se víry vzdáváme. V tom případě není něco v pořádku. Víra v Krista přece není jen jakýsi myšlenkový postoj, ale je především smyslem našeho života. A pokud je smyslem našeho života, nemůžeme ji nikdy zavrhnout pro sebezachování. K čemu by nám potom byl život, který by neměl smysl.

 

„Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“ (Mt 16, 25)

 

Zobrazeno 1065×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio