Velký význam smrti v lidském životě

    V nedávné době se kolem mě událo nemálo dopravních nehod, při kterých zemřelo mnoho mladých lidí. Což mě přivedlo k tomu, abych se zamyslel nad smyslem samotné smrti v životě člověka. Už od malička se setkáváme se smrtí, když v našem okolí umírají lidé. Měli bychom tedy být vychováváni v tom, že smrt je součástí každého života a není něčím, co by nás mělo zaskočit. Ale moc dobře víme, že je tomu jinak.

    Dokud nám neumřel někdo blízký, byli jsme schopni vnímat smrt jako něco přirozeného. Jakmile ale umřel někdo, koho jsme měli rádi nebo dokonce milovali, dokázalo nás to úplně položit. Představte si, že se jednou vrátíte z práce a najednou zjistíte, že váš otec nebo manžel zahynul při dopravní nehodě. Vaše milované dítě, které jste vychovávali a starali se o něj dvacet čtyři let s láskou, se oběsilo, protože si neumělo poradit s životem. Vaši nejlepší kamarádku srazilo auto, když vám ukazovala při couvání. Váš syn se zabil v autě, když nedal přednost v jízdě nebo vy sami zaviníte dopravní nehodu, při které zahyne člověk.

Jak může člověk na takové situace reagovat? Co asi cítí? Je to beznaděj, smutek, vztek a sklíčenost. Tohle ale nemá naplňovat náš život a rozhodně to nemá vést ke ztrátě jeho smyslu a v nejhorším případě k sebevraždě. Pokud tomu tak ale je, něco v našem životě není správně. Díky smrti si uvědomujeme smysl samotného života. Jaký má život smysl, když stačí jediná sekunda a můžeme o něj přijít? Proč máme studovat, budovat si kariéru, zakládat rodinu, budovat domy, když stačí jediná sekunda a můžeme přijít úplně o všechno? Jestliže do tohoto opravdu vkládáme veškeré své naděje a je to naším jediným smyslem života, postrádá náš život smysl. V ničem z tohoto není smysl života a to nám dobře ukazuje smrt, která dokáže zničit veškeré naše představy o životě.

    Smrt nás nevede k beznaději, ale naopak k samotné Naději. Kdyby nebyla smrt, nebylo by ani vzkříšení a život věčný. Proto jsem si dovolil říct, že smrt dává našemu životu smysl. Vždyť i samotný Ježíš prošel přes smrt a vyšel v oslaveném těle. Proč bychom se tedy měli smrti bát, když je prostředkem ke vstupu do života věčného.

V encyklice Spe salvi připomíná papež Benedikt XVI. slova sv. Ambrože: „Nad smrtí nemáme plakat, protože je příčinou naší spásy…“ Dále říká sám Kristův náměstek: „Na jedné straně nechceme umřít; především ti, kdo nás milují, nechtějí, abychom zemřeli. Na druhé straně však netoužíme ani po nekonečné existenci; země vlastně ani pro takovou perspektivu stvořena nebyla.“[1]

    Přesto, že toto všechno víme, vždycky pláčeme, když nám zemře někdo blízký. To ale není důkaz naší slabé víry nebo nepochopení smyslu života a smrti. Je to projev naší hluboké lásky k jinému člověku, se kterým se na delší dobu loučíme. Nebojme se tedy plakat na pohřbech, ale ať to není pláč beznaděje. Náš pláč má být naplněn nadějí na brzké setkání a radostí. Pláčeme li takto, je to samotná láska, která v nás pláč vyvolává. Vždyť i sám Pán plakal nad Lazarem, i když věděl, že ho za několik okamžiků vzkřísí. Pokud se naučíme takto přijímat smrt, nikdy nám nebude moci vzít smysl života, protože jako svatý Pavel můžeme říct: „Vím, komu jsem uvěřil.“ (2Tim 1, 12)

Ego sum resurrectio et vita, qui credit in me, et si mortuus fuerit, vivet

et omnis qui vivit et credit in me, non morietur in aeternum. (Jan 11, 25-26)

[1] Benedikt XVI.: Spe salvi. Paulínky, Praha 2008, s. 19-20.