Antiochia - nový začátek a neustálá Boží pomoc

    Letošním rokem začala působit Antiochia ve Stráži pod Ralskem a já jsem měl tu čest, být při tom. Musím se přiznat, že na cestě do Stáže mě provázely různé pocity a nevěděl jsem, jak se mi podaří se skupinkou holek rozjet dílo Antiochie v kraji, kde už víra pomalu pohasíná Nakonec se ale ukázalo, že Bůh nikoho neopouští a neustále nám pomáhá a že dílo Antiochie je především dílem Božím. A právě jeho působení jsme všichni při naší práci plně zakusili.

    Bůh neustále posílá lidem do cesty své anděly v obětavých lidech tak, že si jich někdy ani nevšímáme. Takovým andělem pro dílo Antiochie byla místní pastorační asistentka paní Špetlová. Myslím, že jsem nepotkal obětavější duši, která by dokázala tolik pomoci. Během několika dní se nám s její pomocí podařilo zprovoznit většinu místností na faře, plně vybavit kuchyň a zprovoznit druhou koupelnu a záchod. Nemluvě o tom, že stačilo jedno zavolání a paní Špetlová se v nejbližší době objevila se vším, co jsme potřebovali. Do začátků Antiochie nám Bůh nemohl poslat do cesty nikoho lepšího.

    Po plném zprovoznění fary nás čekal další nelehký úkol - získávání dětí. Po procházce městem, jsme zjistili, že dětí ve Stráži není málo, jen přijít na to, jak je přilákat k našemu programu pro ně. Začali jsme s nenásilným oslovováním a lepením plakátů. Bohužel se ukázalo, že odezva na to byla nulová. Až se najednou objevil v úterý odpoledne jeden kluk. Všichni jsme svítili jako vánoční stromečky, určitě byl na nás zajímavý pohled. Hned jsme ho poslali pro kamarády, že si něco zahrajeme. To jsme ale ještě nevěděli, že už se na faře nikdy neukáže a při každém náhodném setkání se před námi bude schovávat. Ano hned od začátku nás Bůh zkoušel, ale ne proto, abychom padli do deprese, ale abychom si uvědomili, že sami nic nezvládneme a že všechno, co se snažíme dělat, nejde bez jeho požehnání. Proto jsme se nepřestávali modlit a prosit o požehnání do díla, které děláme. A toto požehnání přišlo jako blesk z čistého nebe. Ve středu ráno se před farou objevila skupinka mongolských dětí, které Eliška oslovila v úterý večer a sama si myslela, že zrovna oni nepřijdou, protože to brali jako nezajímavou nabídku. Nikdy by nás nenapadlo, že jedno takové oslovení bude mít tak velký dopad na celé  naše působení. Ty děti jsme si hned zamilovali a ony i nás a provázely nás po celé naše působení. Nejhezčí okamžik byl, když jsme se s nimi bavili o náboženství v Mongolsku, kde převažuje buddhismus, a ptali se jich, čemu věří. Jeden z nich odpověděl: "Já věřím tomu, Bohovi" a hned se ptali nás, komu věříme my. Tak jsme odpověděli, že věříme taky Bohovi :-) Nikdy bych nevěřil, že se tak rychle a přirozeně dostaneme k rozhovoru na téma víry. A hlavně, že dostaneme takovou odpověď.

    Bůh ale nepůsobil jenom v díle, které jsme dělali pro děti, ale přímo uprostřed nás. Nezažil jsem krásnější pocit, než když jsme každý večer po celodenní práci klečeli před Nejsvětější Svátostí, děkovali a prosili. Byli jsme jako děti, které přicházely za Ježíšem, aby jim požehnal a on opravdu žehnal.

    Doufám, že se nám podařilo předat dobrý příklad víry a že působení Antiochie pro tento kraj bude požehnáním. A vás, kteří jste na Antiochii nebyli nebo třeba váháte, vyzývám: "Nebojte se a jděte hlásat svoji víru, protože Bůh potřebuje každého člověka. A není lepší příležitost, jak se upevnit ve víře a naučit se podle ní žít."