Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

Svědčit oděvem

27. 3. 2012 21:06
Rubrika: Různé

    Je na první pohled zřejmé, že žijeme v době úpadku oblékání. Vždyť celá móda i veškerá kritéria v oblékání se řídí heslem: „Čím více atraktivní, tím lepší.“ O to více jsou v opovržení oděvy, které toto kritérium nesplňují. Například co se týká ženských oděvů, jde o ty, které nemají hluboké výstřihy nebo jejichž součástí není sukně, která spolu s páskem dosahuje maximální délky 40 cm.

    Teď tu ale vyvstává otázka pro křesťana a v tomto případě spíše pro křesťanku (to ale neznamená, že se tato problematika týká výhradně žen - existuje i nevhodné oblékání pro muže), jak se k tomuto problému postavit? Na jedné straně dobře víme, že oblékat se tak, abychom svým odhaleným tělem sváděli druhé, je hřích. Na druhé straně se ale nechceme oblékat tak, aby si nás naše okolí dobíralo. Stojíme tedy před nesnadným rozhodnutím. Buď se rozhodneme pro první variantu a budeme svým okolím přijímáni za normální anebo se rozhodneme pro druhou variantu a budeme pro své okolí za exoty. Krásně toto nepochopení od světa vysvětluje svatý Jan, když píše: „Oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás.“ (1Jan 4,5-6) Nemůžeme tedy čekat, že nás naše okolí, které nezná Boha, bude chápat. A ani sám Ježíš nesliboval svým následníkům slávu ve světě, ale pravý opak: „Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 10, 22) Naše naděje tedy nespočívá ve chvále od lidí v našem okolí, ale ve spáse, která přichází skrze Ježíše Krista. A nelze být křesťanem a nepřijímat Kristův kříž. Kdo chce přijmout a obejmout Ježíše, musí s ním zároveň přijmout a obejmout i jeho kříž.  Není možné přijímat Ježíše, ale zároveň nepřijímat jeho kříž. Proto pokud máme být opravdovými křesťany, nemůže volit cestu nejmenšího odporu, ale právě onu cestu opovrhování, kterou zvolil i Ježíš a která je úzce spojena s křížem.

    Téma svědectví oděvem se také úzce dotýká bohoslovců, jáhnů, kněží, řeholníků, řeholnic i všech zasvěcených osob. Co se týká řeholníků a řeholnic, ti až na malé výjimky mají oděv předepsaný a nemusí toho moc řešit (pokud ne, bude se i jich týkat následující část). Složitější je to u kněží, jáhnů a bohoslovců. Kupodivu tu vyvstává podobný problém, který jsem popisoval výše. Stojíme před otázkou nosit nebo nenosit oděv duchovního? Buď se rozhodneme pro nošení civilního oděvu a zcela tak zapadneme do svého okolí nebo se rozhodneme pro druhou možnost a staneme se pro své okolí cílem posměchu a hanlivých narážek (tedy také exoty, jak tomu bylo v prvním případě). Mnoho duchovních dnes volí raději cestu nejmenšího odporu, což rozhodně není cesta, kterou si zvolil náš Pán. Ten, kdo se rozhodl zasvětit celý svůj život Kristu, kdo má být alter Christus (druhý Kristus), nemůže přece žít naprosto odlišný život než jaký žil Ježíš Kristus. To by potom jeho svědectví nebylo opravdové. Sám Ježíš nikdy nevolil cestu nejmenšího odporu, ale naopak věděl, že jeho cesta je cestou odporu, jak o něm předpověděl Simeon: „Hle, on je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat.“ (Lk 2, 34b) Pokud tedy chceme plně následovat svého Mistra, není jiná možnost než volit stejnou cestu jako on. A především my duchovní svědčíme oděvem svému okolí o svém povolání a veřejně se tak přiznáváme ke Kristu, aby se i On mohl přiznat k nám u svého Otce. „Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mk 8, 38)

    A na závěr bych zakončil krátkým příběhem, který se nedávno přihodil jednomu bohoslovci. Když přijel do jedné vesnice navštívit místního faráře, potkal starší pár, který byl zřejmě nevěřící a ptal se jich, kde by našel místního faráře. Oni mu však odpověděli, že zde faráře už pěknou řadu let nemají, protože tu neviděli nikoho, kdo by byl oblečen jako onen zmiňovaný bohoslovec.

 

 

 

 

Máme od Ježíše Krista úkol svědčit o něm ve světě a jedním z prostředků je i naše oblékání. Nepodceňujme tedy problematiku oblékání, protože i ono samo velice úzce souvisí s naší vírou.

 

 

 

 

 

Pozn: Obrázky pocházejí ze zdojů: www.flickr.com/photos/lenarpoetry/3202311341/sizes/o/in/photostream/

www.fssp.org

Zobrazeno 16069×

Komentáře

Jaroslav Rašovský (Famon)

Jednoduše odpovězeno: smí a děje se to pravidelně. V mnohých farnostech slouží kleriky spolu se superpelicemi jako běžný oděv ministrantů při mši svaté. Tady tedy není problém. Jen mi přijde trochu divné, kdyby v tomto oděvu do kostela třeba přicházeli z domu. Prostě na veřejnosti mimo kostel a konkrétní ministrantskou službu není důvod proto, aby kdokoliv jiný než kněz, jáhen nebo bohoslovec kleriku nosil.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Třeba, když na Antiochii jsme hráli Lakomou Barku, naprosto nebylo samozřejmé, že pana faráře hrál bohoslovec a nebylo to v kostele. Také se to najde v různých zbožných a bezbožných filmech. Dokonce biskupové už musí zakazovat, aby liturgické oblečení nosili Mikuláši a Tři králové. Liturgickému oblečení náleží náležitá úcta.

Zobrazit 85 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio