Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

Profanace mše svaté skrze televizní vysílání

14. 3. 2013 16:23
Rubrika: Liturgie

    Fenomén mší svatých v televizi se pro nás v dnešní době stal úplnou samozřejmostí a málokdo se pozastaví nad tím, jestli je to vůbec správné.

    Hned na začátek můžeme vyslovit mnohá zdánlivá pozitiva, která sebou televizní přenos mše svaté může nést. Vyzdvihují se „apoštolské možnosti, které televizní vysílání může mít na nevěřící, kteří do kostela nechodí. Mluví se o klíčové dírce, skrze kterou se takoví lidé dívají do nitra kostela.“[1] Není ale od věci, položit si hned na začátku základní otázku: „Má kamera zásadně a bez diskuze stejná práva jako oči věřících křesťanů?“[2] Spíše se nám dere na povrch odpověď záporná. Nějak vnímáme, že jsou ve mši svaté místa, jejichž detailní ukazování na obrazovce by bylo jaksi nevkusné a nedecentní (např. konsekrace, vlastní přijímání…aj).[3] Není tedy vhodné, aby kamera zabírala úplně všechno, protože nemá stejné právo, jakým disponují účastníci liturgie.

    Po zodpovězení základní otázky se můžeme věnovat výše popsanému argumentu s klíčovou dírkou. Sám o sobě se nezdá být příliš přesvědčivý. Dívání se skrze klíčovou dírku máme automaticky spojené s něčím zakázaným, nikoliv s možností, kterou nám dává druhá strana k poznávání skutečností. Lze si tedy jen stěží představit, že by následné otevření dveří bylo doprovázené úsměvem na tváři obou stran a laskavými slovy.

    Svatý Tomáš Akvinský prohlásil, „že nekřtění nesmějí eucharistii vidět.“[4] Stejné mínění zastávala středověká církev i starověká, jak o tom svědčí svatý Ambrož, když mluví o svém bratru, který si jako nepokřtěný netroufl pohlédnout na eucharistii.[5]  A pokud půjdeme až k prvotní církvi, ani ta nevnímala mši svatou jako místo, kam jsou bez rozdílu pozvání všichni. Právě naopak. 
    I katechumeni (kteří se rozhodně nedají označit za lidi, kteří by neměli víru ani jiné předpoklady k účasti na mši svaté) opouštěli bohoslužbu po přednesení přímluv, tedy před začátkem samotné bohoslužby oběti. Vidíme tedy, že ono cítění posvátného tajemství a s ním spojené uzavření se, si sebou církev nese již od svých počátků. Tento postoj však nelze vnímat jako gesto uzavření se do sebe, které často můžeme pozorovat u různých sekt. Církev vždy velice dobře vnímala a stále vnímá tento fakt:

    „Existují věci, které se smějí ukázat pouze pod stálou a plnou disponibilitu nad věcí uchovávající kontrolou, přičemž se má za to, že existuje svoboda to dovolit nebo odepřít. Zároveň druhý člověk je smí vidět jen uvnitř zóny této svobody za osobní účasti a při osobní součinnosti s ukazovanou událostí, ne však z pouhé zvědavosti nepokrytého přihlížení.“[6]

    Z toho tedy vyplývá, že bránění si určitého tajemství není proti svobodě jedince, ale je pouze přirozenou snahou chránit čistotu víry. Kdo by bez jakéhokoliv porozumění pozoroval nejtajemnější okamžiky mše svaté, jen těžko by je z toho samotného pochopil. Není tedy divu, že církev v těchto věcech vždy zachovávala přísnost, což lze dobře vidět i na původní délce a obsahu katechumenátu (dnes tomu už tak bohužel ve většině případů není). Televizní přenos mše svaté není ničím jiným než nedomyšleným „vpuštěním každého do nejniternějšího tajemství (mysterium) náboženství.“[7] Znalost liturgie je nutnou podmínkou k tomu, aby vůbec mohla působit jako určitá agitace. Kdo však tyto znalosti má, nepotřebuje televizní přenos mše svaté. Do kostela ho přivede jeho samotný zájem.[8]

    K profanaci zde tedy dochází bezpochyby. Mše svatá už potom není zpřítomněním oběti našeho Pána Ježíše Krista za přítomnosti těch, kteří v něho vkládají důvěru a chtějí se sytit jeho slovem a tělem. Stává se z ní určitá alternativa na zabavení se v rámci sezení u televize. V podstatě se ze všech zúčastněných stávají herci: „Filmová kamera pozoruje kněze při proměňování, modlící se křesťané jsou ukazováni v detailech, kněz a zbožní lidé jsou vyhledáváni podle toho, zda mají fotogenické obličeje, prostor pro bohoslužbu je zčásti k dispozici jako kulisa.“[9]

    Pokud jsme tedy popřeli evangelizační možnosti na nevěřící okolí, proč bychom měli dále v této profanaci mše svaté pokračovat? Někdo může namítnout, že toto vysílání se netýká především nevěřících, kteří k němu mohou zabloudit při výběru programů, ale křesťanů, kteří jsou nemocní nebo jim cokoliv jiného brání k běžné účasti na mši svaté. Zde už stojí za zvážení, zdali církev nenabízí dostatečnou službu těm, kteří jsou nemocní či jinak neschopní účastnit se mše svaté ve svátosti pomazání nemocných, svátosti smíření a v pravidelném přinášení eucharistie do jejich domovů.

    Záleží na každém z nás, jaký postoj k tomuto fenoménu zaujmeme. Do jisté míry je to otázkou vývoje celé společnosti. Buď se mše svatá stane jednou z možností, jak si ukrátit pauzu mezi oblíbenými seriály nebo si ponechá svoji tajemnost a důstojnost, která jí právem patří. „Církev, která myslí ve staletích a má dlouhý dech, nemá zapotřebí nechat nevěřící svět zírat televizní kamerou na konání svého nejhlubšího tajemství tak dlouho, dokud se mu i tato senzace opět nestane nudou.“[10] „Nedávejte svaté věci psům a neházejte svoje perly před vepře, nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a roztrhají vás.“ (Mt 7, 6)

Zdroje obrázků: 1. http://www.lionstudio.cz/files/images-obsah/kamera.jpg

2. http://stjosephmacon.com/media/1/11/During%20SJS%201st%20Mass%20of%20the%20School%20Year.JPG

3. http://www.sansecondodasti.org/images/CorpusChristi2010/corpuschristimainpage.jpg
 


[1] Rahner, K., Poslání a milost, Olomouc: Refugium, 2011, str. 181.

[2] Ibid., str. 181.

[3] srov. Ibid., str. 180.

[4] Ibid., str. 187.

[5] srov. Ibid., str. 187.

[6] Ibid., str. 182-183.

[7] Ibid., str. 186.

[8] srov. Ibid., str. 191.

[9] Ibid., str. 191.

[10] Ibid., str. 192.

Zobrazeno 3780×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Takto úzce pojaté to vypadá scela správně, ale není. Vchází do toho třeba církevní autorita, která to podporuje. Nebo snad náměstek Kristův zakazuje vysílání mše svaté? Je třeba zhodnotit správný postoj.

Nemocní rádi uvidí mši svatou, když mají tu technickou možnost a hojně této možnosti využívají.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Není to však týž prožitek, jinak by bohatě stačilo, aby mši svatou slavil nejvyšší pontifik denně a nechal sebou brouzdat po televizních vlnách a každý by měl možnost se podívat na televizi a byl na mši svaté stejně platně.

Jistě jsou k tomu dokumenty, které upravují, za jakých podmínek je přímý přenos mše svaté plnou účastí na mši svaté a ty v tom byly zajisté opomenuty. Vždycky fyzická účast na mši svaté v tom místě a v tom čase má přednost před mší svatou v televizi byť ji má sám papež.

Jaroslav Rašovský (Famon)

Netvrdím, že je zakázáno vysílat mši svatou, jen dávám možnost k úvaze, co všechno to sebou může obnášet.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

"Co všechno"? Spíše jen něco. On je ten problém ještě poněkud širší. Např. ještě existují předmodlené modlitby na CD či DVD. Člověk si to pustí, modlí se, usne u toho a modlí se za něj nahrávka. Je to modlitba? A tak by se dalo pokračovat dál v úvaze modlitba a média.

Anicka

Jednou jsme se taky měli předmodlívat na kameru růženec v cizím jazyce, a pozvali jsme si k tomu na pomoc rodilou mluvčí , katoličku konvertitiku. Když to uslyšela, co by mělo být jejím úkolem, pobouřeně to odmítla. A řekla nám, že modlitba je přece přímý rozhovor se samotným Stvořitelem světa, tak jí přijde DIVNÉ A NEUCTIVÉ, volat k němu a zatahovat Ho do rozhovoru jen tak NAPRÁZDNPO. PRÝ BY SE MOHL URAZIT a pak na naše volání příště nereagovat....Přemýšlela jsem o tom a zdá se mi, že by v tom mohla mít pravdu, že by se to nemělo předtáčet....

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio