Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

Povolání - Dobrý Pastýř

21. 4. 2013 13:58
Rubrika: Různé

Na neděli Dobrého Pastýře bývá zvykem, že se bohoslovci rozjedou do farností, kde vypomáhají místnímu duchovnímu správci a při mši svaté se od nich vyžaduje svědectví o jejich cestě ke kněžství. Dnes tato milá povinnost spadla i na mne, což bylo dobrým důvodem k tomu, abych se po několika letech v semináři opět vrátil ke kořenům svého povolání. Když jsem si chystal včera svědectví, otevřel jsem svoje poznámky, které jsem si dělal ještě v Teologickém konviktu. Bylo to opravdu obohacující, když jsem se mohl začíst do poznámek někoho[1], kdo stojí na začátku své cesty ke kněžství a snaží se nějak reflektovat svoje pocity. Spoustu z toho bych již dnes takto neřekl díky tomu, že jsem schopen vnímat události v širším kontextu, ale i přesto jsou pro mě tyto poznámky velice užitečné.

Ale abych se dostal k tomu hlavnímu. Dnes jsem mohl na vlastní kůži zažít, jak působí Boží prozřetelnost. V rámci letošního roku se snažím více rozjímat evangelia a na dnešní den mi připadl právě tento text: Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli? « Odpověděli mu: »Ten první. « Ježíš jim řekl: »Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu.[2] Člověk by si řekl: „No a co? Vždyť to přece není nic nového. Tento text jsem slyšel už tolikrát a znám ho skoro zpaměti. Jak by mě mohl nově oslovit?“ Opak je ale pravdou. U mě tento text zazněl opravdu v pravou chvíli. Je až zarážející, jak naprosto odpovídá mojí cestě ke kněžství. Často jsem si myslel, že se spíše v otázce povolání ztotožňuji s tím prvním synem, jelikož moje cesta byla provázena mnoha pochybnostmi ohledně Božího volání. Unikalo mi ale, že na začátku, když mě poprvé napadla myšlenka na to stát se knězem, jsem odpověděl ANO. A toto ANO bylo doprovázeno právě jednáním druhého syna: „… ale nešel.“ Dlouho dobu jsem se snažil přesvědčit Boha i sebe, že toto povolání není pro mě. Na jedné straně jsem si tedy byl vědom toho, že jsem řekl Bohu své ANO, na druhé straně jsem se z toho snažil všelijak vykroutit, aniž bych řekl Bohu výslovné NE.

Výše zmiňované podobenství staví právě na svobodě člověka. NE Bohu může říct pouze ten, který ho ve svobodě přijal jako svého otce i bratra. Jen v takovém případě může následně dojít k lítosti, protože jsem ublížil tomu, kterého mám rád. (viz první syn) Pokud je ale pro mě Bůh autoritou které se bojím a jejíž příkazy zachovávám jen ze strachu, vždycky se naskytne možnost, jak tuto autoritu obejít. A protože nemám k Bohu vztah založený na lásce, nebudu toho ani litovat a ani se snažit o obrácení (viz druhý syn). Díky tomuto jsem si mohl uvědomit určitý posun v mém vztahu k Bohu. Na začátku jsem ho vnímal jen jako autoritu, které je třeba se bát, ale která se dá nějak obejít. Až zde v semináři jsem se konečně dostal do pozice prvního syna, když občas říkám: „Mně se nechce,“ ale následně to končí u lítosti a onoho „a přece šel.“

 
Na závěr mi dovolte malou reklamu :-)
 
 
http://spiritualmomshawaii.blogspot.cz/2011_11_01_archive.html

[1] Pozn.: Myslím tím samozřejmě sebe, ale ten posun ve vnímání je natolik odlišný, že raději užívám jiné osoby.

[2] Mt 21, 28-32

Sdílet

Komentáře

Janulle Jardo?...a můžu se zeptat?...0:-)

Mikina Děkuji!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková