Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

Homilie na 4. neděli adventní, 21. 12. 2014 - Hodonín

22. 12. 2014 10:42
Rubrika: Homilie

    Bratři a sestry, dnešní nedělí vstupujeme do samotného vrcholu adventní doby, ve které se neustále snažíme co nejlépe připravit na příchod Božího Syna. Když se ale díváme pozorně kolem sebe, vidíme, že lidé jsou z Vánoc otrávení, přesto, že opravdu ještě nezačaly a těší se jen na to, až celý ten blázinec skončí a budou si zase moci trochu odpočinout. A není se čemu divit. Vždyť už od začátku listopadu začínají vánoční trhy, všechny supermarkety jsou až po střechu nacpané vánočním zbožím, všude zní vánoční koledy a pořádají se vánoční koncerty. Když tedy člověk tento dvouměsíční vánoční maraton přetrpí, je nesmírně rád, že si může 25. prosince s klidným srdcem říci: „Díky Bohu, už je po všem.“

    Na tomto příkladu si můžeme dobře uvědomit, jak veliký význam má advent a co se stane, když si místo něj prodloužíme o měsíc Vánoce. Ze svátků radosti, pokoje, klidu a rodinné pohody se najednou stávají svátky stresu, chaosu, šílenství a naprostého vyčerpání. A to z jediného důvodu – lidé nechtějí čekat. Chtějí mít všechno hned a za každou cenu. S tím ale souvisí jedna důležitá skutečnost. Pokud se nemůžeme na něco těšit, jak se z toho můžeme potom radovat? Ne nadarmo tedy nazýváme advent dobou radostného očekávání, protože jen díky této posvátné době můžeme prožít Vánoce v opravdové radosti.

    Advent nás také učí Boží pedagogice, jejíž bytostnou součástí je právě očekávání. Bůh nedává nikdy všechno a hned, ale malými krůčky připravuje člověka na přijetí všeho, co pro něj přichystal. Když se podíváme do dnešního prvního čtení, vidíme tam krále Davida, který chtěl postavit Hospodinu chrám, ale nebylo mu to dovoleno. Tato touha – mít Boha na dosah ruky – provází lidstvo neustále. Proto lidé stavěli všelijaké svatyně, vytesávali sochy všech možných bohů a vyráběli bezpočet malých bůžků, aby si doslova mohli sáhnout na své bohy. A Izraelité, kteří měli přísný zákaz jakéhokoliv zobrazování si Boha, tomuto pokušení nejednou podlehli. Z pohledu krále Davida tomu totiž nebylo tak dávno, co archu úmluvy Izraelité použili jako nějakou modlu. U okolních národů to byla běžná praxe, že brávali do bitev své bůžky, aby jim zaručili vítězství. Proto když už byli Izraelité zoufalí, vzali do bitvy s Pelištejci archu, aby jim zajistila vítězství.[1] Opak byl ale pravdou. Bůh jim zde uložil první lekci – bitvu prohráli a přišli i o archu. Další lekci dostávají od Hospodina v podobě Babylónského vpádu. Chrám, který Hospodinu později postavil Šalomoun, se opět pro lid stal zárukou toho, že se jim nemůže nikdy nic stát, protože Hospodin je uprostřed nich. Byli však hluší ke všem varováním a výzvám k obrácení ze strany proroků, protože si byli naprosto jistí tím, že Hospodin nikdy nedopustí zničení svého chrámu. Přišli však Babylóňané a srovnali celý chrám se zemí. Židé se však z toho příliš nepoučili, protože jakmile si vydobyli svobodu, postavili si druhý chrám, ke kterému zaujali podobný postoj. A tak musela přijít třetí a poslední lekce v rámci Boží pedagogiky – vpád Římanů, kteří rozbořili tento poslední chrám.

    Bůh je všemohoucí a nejvýš svobodný, proto ho člověk nemůže zavřít do archy úmluvy ani do chrámu. Pokud by k něčemu takovému mělo dojít, musela by být iniciativa na Boží straně. A my dobře víme, že k něčemu takovému opravdu došlo a hovoří nám o tom dnešní evangelium. Všichni možní králové a vladaři mohli stavět Bohu úžasné chrámy z mramoru, vyzdobené zlatem, stříbrem a drahokamy, ale žádný z nich se nemohl vyrovnat chrámu, který si vybral Bůh – Panně Marii. Ano všechny chrámy byly pouhými předobrazy tohoto jediného a pravého chrámu, do kterého Bůh sestupuje ze své naprosto svobodné vůle. „Jakou měl Bůh radost, když mohl Marii říci: Raduj se. Konečně ženich po tolika dramatech nachází nevěstu svého srdce. Konečně ustává jeho utrpení: dostává se mu objetí od té, která ho miluje. Jeho nabídka nachází ruce, které ji přijmou, a široké paže světa uchopí, počnou a sevřou toho, bez něhož člověk není člověkem. Láska je milována: našla dům, kde může bydlet, a tak už dům člověka není opuštěný. Vtělení má vášnivý ráz: zjevuje Boží vášeň. Je to začátek svatby mezi ním a lidstvem, počátek lásky, která bude silnější než smrt (Pís 8,6).“[2] Amen.

[1] Srov. Beneš, J., „Zajatá Boží schrána působí spoušť“; in Obtížné

oddíly Předních proroků, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013, s. 100.

[2] Fausti, S., Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 30.

Zobrazeno 1150×

Komentáře

vildatom

Výborný článek. Je i takový dost povzbuzující.

Jaroslav Rašovský (Famon)

Díky, povzbuzení by nemělo chybět v žádném kázání :)

vildatom

Svatá pravda. .-)

Lucie007

moc díky:-)

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio