Homilie na 3. neděli postní - Cyklus B, 8. 3. 2015 - Hodonín

    Bratři a sestry, v postní době se více zastavujeme u otázky smrti a utrpení, zvláště když rozjímáme jednotlivá zastavení křížové cesty. Smrt a utrpení se ale netýkají pouze samotné křížové cesty, dotýkají se velice konkrétně života každého člověka. Zrovna v tomto týdnu jsem měl možnost vést dva pohřby a na dalších dvou zpívat, takže jsem mohl intenzivně vnímat, jak působí na člověka smrt. A jak ji opravdu těžce snáší, když má Bůh v jeho životě pouze nějaké okrajové místo. Když je jenom křížkem houpajícím se na krku nebo zbožným obrázkem visícím na stěně v obýváku. Smrt nás totiž staví před tu nejzásadnější otázku, která zní: „Kdo řídí můj život?“ Pokud ho neřídí Bůh, je jisté, že ho neřídíme ani my sami. To je právě největší omyl dnešních lidí, kteří si myslí, že odstraněním Boha ze svého života získají neomezenou svobodu a stanou se tak sami pány nad svým životem. Opak je ale pravdou. Pokud neřídí můj život Bůh, řídí ho smrt. Každý z nás se totiž nakazil smrtí jako nevyléčitelnou nemocí, které dříve nebo později musí podlehnout. Je tu ale někdo, kdo nám nabízí jediný možný lék – Bůh. A tím lékem je víra ve vzkříšení.

     Je to ten samý lék, který živil Matku Boží Pannu Marii, když musela být svědkem nespočetných utrpení svého milovaného Syna, která vyvrcholila v okamžiku, kdy jí položili do klína jeho zmučené a mrtvé tělo. Jen těžko si můžeme představit velikost bolesti, kterou musela Panna Maria prožívat a kterou ještě umocňovala naprostá bezmocnost cokoliv udělat. Jediné, co ji v této situaci mohlo držet, byla její víra. Nebyla to ale povrchní víra, kterou člověk může dědit po několik generací, aniž by věděl, v co že to vlastně věří. Ne, byla to víra, založená na vztahu. Přesně taková víra, ke které vybízí Bůh Izraelity, když jim dává desatero, jak jsme to slyšeli v tom prvním čtení. Bůh je osobou, která vytváří své vztahy na základě lásky, protože Bůh je láska. Někdy se nám ale může zdát, že Bůh je příliš krutý, protože na nás klade bezpočet zákazů a příkazů a neustále nás tak omezuje. A v tomto nás utvrzují i lidé z našeho okolí, když nás litují a říkají: „Vy chudáci musíte dodržovat desatero a vůbec si nemůžete užít života.“ Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Desatero nám nekrade svobodu, ale je prostředkem k tomu, abychom si ji udrželi. Chudáci nakonec nejsme my, ale ti, kteří podlehnou falešnému dojmu, že svoboda znamená dělat si úplně cokoliv, co se mi zachce. Takováto falešná svoboda vede jen k jedinému cíli – člověk se stává otrokem svých pudů a vášní a ve své sobeckosti ničí naprosto všechno, s čím přijde do kontaktu. Velice úzce to souvisí s naší častou touhou po míru, po posvěcení rodin i po nových duchovních povoláních. Všechno totiž bezpodmínečně závisí na vztahu člověka k Bohu. Pokud si na místo Boha postavíme bohyni neomezené svobody, čeká nás život plný válek, nedorozumění, utrpení, strachu a stále se rozpadajících vztahů a rodin, ze kterých nikdy nebudou moci vyjít žádná duchovní povolání.

    Bůh nás volá k životu v opravdové svobodě, kterou může dát jedině on sám. Máme tedy jako Ježíš v dnešním evangeliu v horlivosti vběhnout s důtkami v rukou do chrámu našeho srdce a doslova z něj vypráskat všechno, co do něho nepatří. Všechno, co nás odvádí od Boha a co nás krůček po krůčku svazuje do otroctví hříchu. S hříchem se nedá vyjednávat, proto je zapotřebí neustálá ostražitost a také razance. Jakmile se nám totiž podaří vyčistit naše srdce, můžeme s důvěrou prosit Boha o to, aby vnesl mír do všech našich vztahů. A můžeme také prosit Matku Boží, aby nám pomohla obnovit a posvětit naše rodiny, protože jedině tak z nich budou moci vycházet lidé ochotní přijmout povolání do křesťanských manželství i do diecézní či řeholní duchovní služby. „Panno Maria, Královno míru, rodin i kněží – oroduj za nás.“

Zdroj obrázku: http://www.myartprints.co.uk/kunst/fra_angelico/bat49977.jpg