Homilie na 25. neděli v mezidobí, Cyklus B - Hodonín

            Za moudrým mnichem přišel jeden muž, který mu stroze oznámil: „Otče, ode dneška se přestávám modlit. Modlím se celý život a nemá to žádný smysl. Nikdy jsem od Boha nic nedostal.“ Mnich se na něj laskavě podíval a řekl mu: „A ty se tomu divíš? Však se podívej na to, kolik času přes den věnuješ Bohu. Maximálně půl hodiny. Dalších 23 a půl hodiny jsi pro něj nedostupný. A kolik prostoru mu během té půl hodiny dáváš k tomu, aby ti odpověděl? Většinou se domodlíš a hned utíkáš za svými starostmi. Jak by ti tedy měl odpovědět, když mu k tomu vůbec nedáváš prostor.“

            Tento příběh nám názorně ukazuje, co myslí sv. Jakub tím, když v dnešním druhém čtení říká: „Žádáte, ale nemáte…protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně.“ (Jak 4,2-3) Je to obraz i naší modlitby. Často ze sebe vysypeme všechno, co nás trápí, čím si procházíme, v čem bychom potřebovali Boží pomoc, ale nedáváme mu prostor, aby se k tomu vyjádřil. Je to zvláštní. V běžném životě, když nás něco trápí a přijdeme s tím za někým, kdo by nám mohl pomoci, nejdříve mu vše vylíčíme a potom čekáme, co nám k tomu řekne. U Boha ale žádnou odpověď nečekáme, i když má neomezené možnosti v tom, jak nám pomoci. Potom se ale nemůžeme divit tomu, že nám nepomáhá.

            Modlitba má být povznesením naší duše k Bohu, ale je tomu opravdu tak? Povznášíme svoji duši anebo spíše voláme k Bohu s hlavou zaměřenou ke každodenním starostem? Pro odpověď si nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat, na co při modlitbě myslíme a k čemu v myšlenkách odbíháme – studium, práce, rodina, nákupy…atd. Je to všechno ale důležitější než spása naší duše? Svatý Jan Maria Vianney za to tvrdě káral své farníky, když říkal: „Je třeba oplakávat zaslepenost lidí, kteří říkají, že nemají čas na modlitbu. Může být nějaká hezčí činnost než modlitba? Což krmení dobytka, uklízení domu, starost o děti či dělníky je důležitější než spása duše? Nevděčníci! Kdyby vás Bůh vzal ze světa této noci, měli byste čas pracovat? Anebo kdyby na vás seslal nemoc, která by trvala tři nebo čtyři měsíce? Ubožáci! Zasloužili byste, aby vás Bůh v tomto vašem zaslepení opustil! Věnovat Tvůrci pět minut a poděkovat mu za přijetí milosti se vám zdá náročné a těžké. Příteli, pracovat se snažíš a nemodlíš se?! Může být důležitější práce, než myslet na spásu duše? Jestli neuděláte nějakou práci, udělá to za vás někdo jiný, ale jestli zahubíte svou duši, kdo ji potom bude moci zachránit?!“

            V modlitbách tedy bojujeme o spásu naší duše, a proto se vyplatí věnovat jim potřebný čas i soustředěnost. Když se podíváme do dnešního evangelia, vidíme Pána Ježíše, který si dělá čas na své učedníky. Ve vší té časové vytíženosti, kdy k němu od rána do večera chodili lidé se všemi svými neduhy a nemocemi nebo jen proto, aby ho slyšeli, on sestupuje z hory a veškerý čas věnuje učedníkům, aby jim předložil to nejzásadnější, co má přijít – jeho odsouzení, smrt a vzkříšení. A jak se chovají učedníci? Nechápou, nerozumí, bojí se zeptat, takže se radši handrkují o to, kdo je z nich největší. Jak často se jim podobáme.

            Říka se o kardinálu Richelieum, že když si plnil svoji kněžskou povinnost modlitby breviáře, vyčkal až do pozdních hodin a těsně před půlnocí se pomodlil celý breviář toho dne, po půlnoci opět celý breviář dne následujícího a měl tak od Pána Boha dva dny volna. My si od Boha vzít volno můžeme, on se už dávno rozhodl, že nic takového neudělá. Stále si na nás dělá čas, proto pokud něco v modlitbě nefunguje, je dobré začít hledat problémy u sebe.

Zdroj obrázku: http://www.cbn.com/images7/catholic-monk-writing_lw.jpg