Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

Radost všedního dne

25. 11. 2015 14:30
Rubrika: Různé

      Nevím, jak často se vám stává, že vás určitá událost naprosto vytrhne z pohroužení nad vlastními starostmi a naplní vás nečekanou radostí. Abych byl pravdivý, musím říct, že se mi to moc často nestává. Včerejšek byl ale zrovna jedním z těch mála dní, kdy k tomu opravdu došlo. Stál jsem v tramvaji, zcela pohroužen do svých myšlenek, které směřovaly k obchodu, kde měla vyvrcholit moje cesta nákupem jednoho vánočního dárku.
      Z tohoto přemýšlení jsem byl ale rychle vytržen, když jsem spatřil snad nejspontánnější a zároveň nejkrásnější projev dětské víry. Kousek od rušné cesty, kterou projížděla moje tramvaj, opklopená zástupem aut, stál monumentální kamenný kříž. Před ním byly ledabyle pohozeny dvě školácké tašky a na jeho obrubníku klečely dvě holčičky a modlily se. 

      Jakmile jsem vstřebal radostné nadšení z takového veřejného projevu víry, musel jsem se trochu zastydět nad sebou, protože bych se k ničemu podobnému asi nikdy neodhodlal, i když jako kněz bych s tím neměl mít sebemenší problém. Ano, abych řekl něco na svoji obhajobu, jednou jsem taky takto poklekl před podobným křížem a pomodlil jsem se. Rozdíl byl ale v tom, že tento kříž byl u polní cesty a já se těsně před tím důkladně ujistil, že nikdo nejde a tudíž že mě nikdo nemůže vidět.

      Také se vám často stává, že než na veřejnosti provedete nějaký náboženský úkon, dobře se ujistíte, že vás nikdo nevidí? Možná by se to dalo změnit. Minimálně by to mohl být dobrý nápad na adventní předsevzetí. :-)

 

 

 

Zdroj obrázku: http://ebadoha.com/images/AtTheCross.jpg

Sdílet

Komentáře

Anicka Já myslím, že kromě ostychu, který se týká povahy a mládí, je to hlavně o zvyku. Dětem je jedno, co si kdo pomyslí, nepřemýšlejí o tom, dokud na to pak nějakým způsobem někdo nezareaguje. To je na tom to krásné. Mladí hodně řeší "trapasy", což je to nejhorší, co by se jim často mohlo přihodit. Dospělý člověk se tak často chová i proto, že nechce dát příležitost okolojdoucím lidem k posměchu a hloupým řečem o tom, co je mu svaté. Nemyslím, že je to buď dobře nebo špatně, asi záleží na okolnostech. Ale třeba kněz na vesnici nebo malém městě, kde si ho často zvou na různé akce a on se chová jako kněz, s čímž taky ostatní počítají, že se tak bude chovat, si na veřejnost časem zvykne a pokud nechce být mediální hvězda, ale prostě jen kněz Ježíše Krista, bude jeho chování působit lidem kolem něj

Anicka právě takovou duševní radost, jakou ty děti udělaly vám. Je to úžasný pocit, když můžete alespoň občas takovýmto pohledem občerstvit svou duši, je to jako klíčová dírka do nebe ....

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková