Radost všedního dne

      Nevím, jak často se vám stává, že vás určitá událost naprosto vytrhne z pohroužení nad vlastními starostmi a naplní vás nečekanou radostí. Abych byl pravdivý, musím říct, že se mi to moc často nestává. Včerejšek byl ale zrovna jedním z těch mála dní, kdy k tomu opravdu došlo. Stál jsem v tramvaji, zcela pohroužen do svých myšlenek, které směřovaly k obchodu, kde měla vyvrcholit moje cesta nákupem jednoho vánočního dárku. 
      Z tohoto přemýšlení jsem byl ale rychle vytržen, když jsem spatřil snad nejspontánnější a zároveň nejkrásnější projev dětské víry. Kousek od rušné cesty, kterou projížděla moje tramvaj, opklopená zástupem aut, stál monumentální kamenný kříž. Před ním byly ledabyle pohozeny dvě školácké tašky a na jeho obrubníku klečely dvě holčičky a modlily se. 

      Jakmile jsem vstřebal radostné nadšení z takového veřejného projevu víry, musel jsem se trochu zastydět nad sebou, protože bych se k ničemu podobnému asi nikdy neodhodlal, i když jako kněz bych s tím neměl mít sebemenší problém. Ano, abych řekl něco na svoji obhajobu, jednou jsem taky takto poklekl před podobným křížem a pomodlil jsem se. Rozdíl byl ale v tom, že tento kříž byl u polní cesty a já se těsně před tím důkladně ujistil, že nikdo nejde a tudíž že mě nikdo nemůže vidět.

      Také se vám často stává, že než na veřejnosti provedete nějaký náboženský úkon, dobře se ujistíte, že vás nikdo nevidí? Možná by se to dalo změnit. Minimálně by to mohl být dobrý nápad na adventní předsevzetí. :-)

Zdroj obrázku: http://ebadoha.com/images/AtTheCross.jpg