Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

Skutky duchovního milosrdenství - "Poučovat neznalé"

5. 9. 2016 10:18
Rubrika: Přednáška

Dnes se společně podíváme do skupiny skutků duchovního milosrdenství a to konkrétně na milosrdenství projevované poučováním neznalých lidí. Pokud se už trochu orientujeme ve skutcích milosrdenství, něco málo o nich víme, takže nemusíme ztrácet čas přemýšlením pouze nad tím, které skutky sem patří, můžeme po určité úvaze dojít k závěru, že všem čtrnácti skutkům neklademe ve svém životě stejnou váhu. U některých nám přijde samozřejmé, že by je měl vykonávat každý člověk a některé zase bez problému zařadíme do skupiny skutků, které se očekávají jen od určitých osob, které jsou v duchovním životě na téměř nejvyšší úrovni.

Pokud bychom měli být co nejkonkrétnější a chtěli udělat někde pomyslnou dělící čáru, nacházela by se přesně mezi skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Můžeme vycházet minimálně ze zkušenosti, že pokud má „běžný věřící“ alespoň nějaké povědomí o tom, co jsou to skutky milosrdenství, většinou se to týká pouze skutků tělesného milosrdenství. S tím tedy souvisí zásadní otázka: „Týkají se všechny skutky milosrdenství každého křesťana nebo existuje určitá skupina, která se týká jen někoho?“

Jestliže máme najít odpověď, neexistuje na ni lepší zdroj než samotný Ježíš, který řekl: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ (Lk 6, 36) Tato věta je nám dobře známá především proto, že se stala mottem roku milosrdenství a také proto, že je heslem naší pouti. Známe ale její kontext? Komu dává Ježíš tento příkaz? Když se podíváme do šesté kapitoly Lukášova evangelia, najdeme tam výčet lidí, kteří poslouchali jeho řeč. Byla to velmi různorodá skupina lidí, která se skládala z velkého zástupu jeho učedníků a z velkého množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. (srov. Lk 6, 17) Ježíš tedy nemluvil pouze k apoštolům, ale dalo by se říci ke všem lidem, kteří v něho uvěřili a chtěli ho následovat. Odpověď je tedy jednoznačná - všechny skutky milosrdenství se týkají každého křesťana. Každý z nás je povolán samotným Ježíšem k tomu, aby byl milosrdný, jako jeho Otec, který je nám dáván za nejlepší možný vzor.

Papež František otvírá bránu milosrdenství

Tématem dnešní přednášky je poučování neznalých, ke kterému se dostáváme až teď právě proto, abychom si hned na začátku uvědomili, že se jedná o skutek, k němuž jsme pozváni a povoláni naším Pánem úplně všichni. Kdybyste si z této přednášky neodnesli nic jiného než to, že každého z vás Ježíš pozval ke konání všech skutků milosrdenství, už to by stačilo k tomu, aby toto moje snažení nebylo zbytečné.

Došli jsme tedy k tomu, že se poučování neznalých má týkat každého z nás. Proto nebude od věci podívat se na tento skutek trochu detailněji, abychom nezůstali pouze u toho, že máme něco dělat, ale abychom také věděli, co konkrétně máme dělat a jaké problémy s tím mohou být spojené.

Úplně nejzákladnější podmínkou pro to, abychom mohli někoho poučovat, je pokora spojená s láskou. Jak na straně poučujícího, tak na straně poučovaného. Bez těchto cností se okamžitě přestává jednat o skutek milosrdenství a stává se z něho prostředek jak ukázat druhým, že jsou naprosto neschopní, a že jediným vlastníkem veškeré moudrosti světa jsme my sami. Ano, poučování neznalých jde ruku v ruce s moudrostí, ale vždy se jedná o moudrost, která pramení ze života s Bohem. Je to přesně ta moudrost, kterou nacházíme v mudroslovných knihách Bible nebo u pouštních otců, moudrost, která se nedá jen vyčíst z chytrých knih, ale která vychází od toho, který je moudrost sama. Pro poučování neznalých je důležitá i další z kardinálních ctností – statečnost. Oslovit někoho se snahou poučit ho, vždy vyžaduje jistou dávku odvahy. A neméně důležitá je i trpělivost s vytrvalostí, bez kterých by každé poučení ztroskotalo hned ve svém počátku. Tak se postupně dostáváme k té nejzásadnější podmínce pro poučování – mít všechno, co říkám podložené svým vlastním životem. Poučovat neznalé nemůže nikdo, kdo káže vodu a pije víno. Takové poučování ztrácí smysl a nemůže ani nikoho oslovit.

Už teď nám možná začíná být jasné, že kdo chce poučovat, musí mít blízko hned k několika ctnostem, což nás opět může od konání tohoto skutku odrazovat. Ježíš nás ale nepovolal k cestě, která je jedním velkým eskalátorem, kde bychom pouze udělali pomyslný krok (náš křest) a pak bychom se celý život jen vezli. V rámci horského kázání nás volá k dokonalosti (srov. Mt 5, 48), které sice nemusíme dosáhnout okamžitě, ale je pro nás celoživotním cílem, o který máme usilovat. Nevadí tedy, že ještě nejsme vlastníky těchto ctností, už to, že o ně usilujeme, nám dává možnost konat skutky jeho milosrdenství.

Je tu ale ještě jeden velice podstatný háček, který nemůžeme jen tak přehlédnout, a který je typický zvláště pro dnešní dobou – naprostý nezájem o jakékoliv poučení. „Pro naši dobu je charakteristická pomíjivost: netoužíme po učitelích, stačí nám pouťoví vyvolávači. Netoužíme po vědění a porozumění – stačí nám jistoty pochybné kvality z televizních pořadů. Neptáme se už ani po tom, proč je třeba něco vědět. Stačí nám iluzorní přesvědčení, že nakonec je lepší nevědět nic. To jsou paradoxy! Staletí námah a neústupných požadavků na prvotní právo – právo na poznání (‚požehnaná Eva!‛) – dnes troskotají v bažině ignorance. Proviňuje se nejen ten, kdo ignoranci programově podporuje, 
ale i ten, kdo tento stav přijímá.“[1] Můžeme mít tedy sebelepší snahu někoho poučit v jeho neznalosti podloženou pěknou řádkou ctností a dobrých úmyslů, ale pokud daný člověk nemá zájem, není tomuto otevřený, veškeré naše snahy okamžitě ztroskotají.

Ano, musíme si přiznat, že jsme jako společnost příliš zpohodlněli, a je pro nás jednodušší žít v blažené nevědomosti (beata ignorantia), než usilovat 
o poznání, které nenechávalo v klidu naše předky a mnohé světce v čele se sv. Tomášem Akvinským. V pozadí této naší nevědomosti stojí námi předem nastavený systém, který z poznání udělal jen „nutné zlo“, které musíme podstoupit, abychom dosáhli nějakého titulu, a platí to i v otázkách naší víry. Tak dnes mnoho lidí absolvuje různá poučení před křtem, biřmováním, prvním svatým přijímáním, manželstvím…atd. jen proto, aby dosáhli dané svátosti a stejně jako mnoho studentů s radostí odhazuje skripta po dosažení titulu, oni odhazují veškeré znalosti, které se do nich někdo snažil vložit s nadějí, že prohloubí jejich vztah k Bohu.

Teď bychom klidně mohli skončit tím, že prokazovat skutek duchovního milosrdenství poučováním neznalých je určitým předpotopním Ježíšovým přáním, které se v dnešní době nedá nijak uskutečňovat, takže nenápadně počkáme, až skončí rok milosrdenství a ustanou tyto důrazy na konání skutků milosrdenství a vrátíme se zase do svých starých vyjetých kolejí, kde těmto věcem nevěnujeme téměř žádnou pozornost.

Nic ale není tak pesimistické, jak by se mohlo zdát. Touha po poznání do nás byla vložena samotným Stvořitelem a jakkoliv se ji snažíme dusit, úplně zadusit ji nikdy nemůžeme. Žijeme sice ve světě plném ignorance, ale zároveň je to také svět plný lidí hladovějících po Bohu a po poznání. To říkám z vlastní zkušenosti, kdy často zakouším, že mi lidé, zvláště dospělí, kteří se připravují na svátosti, doslova visí na rtech a nejméně chtěnou větou, kterou ode mě chtějí slyšet je, že musíme končit. Dokonce jsem jedné katechumence musel slíbit, že naše setkání budou pokračovat i po křtu, jinak by se nenechala po sedmi měsíční přípravě pokřtít. A my někdy přemýšlíme, jestli toho po těch lidech nechceme nějak moc.

Bůh nás pozval k tomu, abychom ho milovali, ale těžko můžeme milovat někoho, koho známe jen okrajově. V tom je krása i důležitost tohoto skutku milosrdenství – stáváme se tak trochu „dohazovači“. Mluvíme o Bohu tak, aby se do něj mohli zamilovat i druzí. A ono to opravdu funguje, protože na to nejsme sami – pomáhá nám v tom jeho Duch.

„Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28, 19–20)

[1] Militello Cettina, Skutky milosrdenství, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2016, s. 53.

 

Pozn.: Přednáška zazněla při pěší pouti k Božímu milosrdenství z Hodonína do Slavkovic (9. - 16. 7. 2016)

Zdroje obrázků:

http://pout.cz/

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/sites/default/files/styles/scale_1600/public/1656827-rtx1xou2.jpg?itok=-L8UAOGw

http://farnost-hrusov.webnode.cz/news/svaty-rok-milosrdenstvi/

 

 

Zobrazeno 2101×

Komentáře

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio