Radost jako životní postoj křesťana

Asi málokoho dnes překvapí, že po postní době přicházejí Velikonoce. Pravděpodobnost toho je ještě menší i vzhledem k tomu, že jsme křesťané a přechod z postu do největších svátků církevního roku jsme každý prožili už nespočetněkrát. Vstupujeme do slavení událostí, které, lidově řečeno, známe jako svoje vlastní boty. Stále ty samé obřady, ta stejná čtení…atd.

Je tedy ta radost, kterou si často předáváme skrze velikonoční přání, ať už ta papírová nebo ústní, opravdová? Nebo je to radost ze zvyku, radost, která se od nás prostě očekává, se kterou pouze vyjádříme svůj souhlas, když se podepíšeme pod předtištěnou větu na pohlednici: „Radostné velikonoční svátky přeje XY.“

V závěru listu Židům se nachází věta: „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.“ (Žid 13,8) A totéž platí i o Velikonocích, při kterých si stále připomínáme totéž, což bezpochyby může vést spíše k rutině než k radosti, která by měla prostupovat celý život každého křesťana, který se nechal oslovit radostnou zvěstí (evangeliem) našeho Pána.

Kde tedy čerpat tu opravdovou radost? Z toho, co je stejné, ale zároveň nové. Jak jsem říkal, Velikonoce se nemění, ale měníme se my, kteří je prožíváme. Jinak je prožíváme jako děti, jinak jako dospívající, jinak jako rodiče a jinak jako prarodiče. To je ta proměnlivá část Velikonoc, na jejímž pozadí stojí náš konkrétní vztah se zmrtvýchvstalým Ježíšem.

Možná jste si stačili všimnout mé lásky ke zpěvu, která také hraje velmi důležitou roli v mém prožívání Velikonoc. Už od svých bohosloveckých let jsem se koncem postní doby nemohl dočkat, až předstoupím před shromáždění věřících a z plných plic zazpívám: „Zajásejte již zástupy andělů v nebi,“ větu, kterou začíná velikonoční chvalozpěv. V tomto chvalozpěvu jsou mimo jiné dvě věty, které smí zpívat pouze jáhen, takže si asi dovedete představit, jak jsem se na ně těšil, zvláště když jsem si byl vědom toho, že si je zazpívám jen jednou v životě. Co se ale nestalo. Když jsem se k tomu místu dozpíval, ztratil jsem se v textu i notách a udělal několik chyb. Důležité ale bylo, že mi to nevzalo radost, se kterou jsem prožil celý obřad a že se i stále na každé Velikonoce těším.

Chci vám tedy popřát, abyste prožívali Velikonoce s opravdovou radostí, kterou vám nic nevezme, a ve které můžeme všichni volat: „ALELUJA, Pán skutečně vstal.“

 kaplan Jaroslav Rašovský

(úvodní slovo z velikonočního čísla našeho farního časopisu)