Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

O mnichovi, který se postil jinak

18. 2. 2018 15:30
Rubrika: Různé

Kdesi v poušti žil jeden mnich, který byl v širokém okolí vyhlášený jako dobrý rádce v otázkách duchovního života. Jeho moudrost pramenila především z života provázeného těmi nejtvrdšími posty a takřka nekončící modlitbou, které zasvětil celý svůj život.

            Nebylo tedy žádným překvapením, že se postupem času k němu začali stahovat nejrůznější lidé, kteří k němu putovali někdy i stovky kilometrů, aby s ním mohli strávit malou chvilku a dostali tak odpovědi na otázky, které je trápily.

            Jednoho dne se k vyhlášenému mnichovi vydal mladík, kterého více než touha po radách v duchovním životě vedla spíše zvědavost. Vyhledal onu chýši, ve které mnich bydlel a po kladné odpovědi na zaklepání vstoupil dovnitř. Co však spatřil, hned rozložilo všechno, co se o věhlasném mnichovi doslechl. Čekal, že uvidí přísného vychrtlého mnicha, zbičovaného krutými posty a najednou před ním seděl veselý stařec, dobře vypadající, zapředený do hovoru s nějakým mužem. V jedné ruce držel voňavé propečené maso a v druhé čerstvý chléb. Obojí v pravidelném intervalu s velkou chutí jedl a naslouchal tomu, co mu onen muž vyprávěl.

            „Co tam stojíš jak opařený, synu? Pojď si k nám přisednout,“ vyzval mladíka mnich. „Víte, otče,“ začal mladík „jsem trochu zmatený. Doslechl jsem se o vás, že široko daleko není nikdo, kdo by se postil tak tvrdě jako vy a najednou vás tu vidím, jak se tu s prominutím nacpáváte a nejde mi to do hlavy.“ Mnich pokynul mladíkovi, aby se posadil a hned se ujal slova: „Když mi dáš chvilku času, všechno ti vysvětlím. Nespletl ses. Opravdu je můj život provázený těmi nejtvrdšími posty. Avšak každý půst v sobě nese veliké nebezpečí, že člověka nakonec sváže podobně jako závislosti. Proto už stará mnišská moudrost dokonce nařizuje, aby když mnich hostí jakoukoli návštěvu, klidně s ní pojedl.“ „Tomu moc nerozumím,“ skočil mu do řeči mladík, „jak může člověku pomoci neustálé porušování postů?“

            „Je to prosté,“ pokračoval mnich, „kdyby se člověk jenom postil, mohlo by se jednoduše stát, že se z jeho postu stane jen výkon, suchopárné dodržování něčeho, v čem už Bůh nemusí mít vůbec žádné místo, protože na jeho místě hned můžu být já, který jsem zvládl to nebo ono. Pokud ale dokáži půst přerušovat proti svému původnímu záměru, jsem od tohoto chráněn a můj půst má pak v rukách Bůh, protože on posílá ty, kdo mi ho mají přerušit.“

            „Už to asi chápu,“ vložil se do toho mladík. „A já zase chápu tvoje původní zklamání,“ pokračoval mnich. „Každé setkání je vždy obohacením pro všechny zúčastněné, takže si klidně také něco nabídni.“

 

A jaký je náš půst? Není také někdy pouhým výkonem, ve kterém už na Boha nezbylo místo?

 

 

 

 

Zdroj obrázku: http://apexanthologies.com/journey-in-the-waiting/

Zobrazeno 2138×

Komentáře

KMirjam

To mi připomíná půst sv. Františka, který si umínil postit se 40 dnů. Ale 39 den se nacpal chlebem. To proto, že usoudil, že pokud by 40 denní půst se vším všudy dodržel, byl by ohrožen pýchou, že to zvládl, která by byla větším nebezpečím, než kousek chleba před koncem postu. :)

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio