Ego sum resurrectio et vita (Jan 11, 25)

Hloupé rozhodnutí, které si Bůh použil

21. 2. 2019 17:36
Rubrika: Různé

    Už tomu bude víc jak půl roku, kdy jsem se koncem června 2018 účastnil pravidelného zakončení školního roku s farníky od sv. Jakuba v Brně, které se konalo v bazilice a následně na zahradě místního augustiniánského kláštera. Že se jedná o akci velmi veselou, nemusím snad nijak připomínat. Děti si k veselí vypomáhaly různými sportovními aktivitami, dospělí zase pivem, které zvláště z mužů vytvářelo semknutější společenství, než jaké by zažili na Charismatické konferenci.

              

     Jelikož se svým pohlavím a chutí řadím také k tomuto společenství, bylo hned jasné, kde bude na této akci moje místo. Atmosféra byla krásná, rozhovory družné a pivo teklo proudem, takže mi najednou došlo, že mě za malou chvíli bude čekat podobná Sofiina volba, jako na svatbě mého staršího bratra. Jelikož se odehrávala v místech, kde někdy neprůhlední lidé velmi často a s chutí pijí průhledné alkoholické tekutiny, stihl jsem ještě před začátkem svatby, proti původnímu plánu, do sebe obrátit čtyři půlky tohoto moku. Když hostina pokračovala smrtelnějším tempem než příprava na obřad, přišla ona Sofiina volba – buď zůstanu sedět a do půl hodiny skončím pod stolem, anebo se zvednu a půjdu tancovat, i za cenu, že je to činnost, kterou nejen, že neovládám, ale zároveň ji i nemám moc rád. Tady jsem se rozhodl správně a můj taneční neum se schoval v podnapilých pohybech ostatních, takže jsem nakonec mohl odejít s dobrým pocitem a s čistou hlavou.

    V rámci farního odpoledne vycházela volba z podobných premis – buď budu dál v chlapském kroužku popíjet smrtelným tempem pivo, anebo se přidá k dětem, které hrály fotbal a podaří se mi pitím nabyté kalorie vyběhat. Rozhodl jsem se tedy stejně, akorát s tím rozdílem, že tady to bylo rozhodnutí hloupé. Hrálo se totiž na místě, které skrývalo různé nečekané výmoly. Když si v jednom z nich jedna odvážná, tedy hrající, maminka natáhla vazy a odkulhala, nepoučil jsem se a pokračoval ve hře. Byl jsem tedy na řadě, takže několik málo minut poté se i mě podařilo šlápnout do výmolu. Aby ale neutrpěla moje chlapská ješitnost, zápas jsem dohrál, po něm ještě přes drobné bolesti blbnul s dětmi a nakonec ještě odjel na kole.

    Jelikož jsem podobných zranění měl několik, žil jsem stále v dojmu, že se mi klidovým režimem podaří vrátit koleno do normálního stavu. A skoro se to povedlo. Po měsíci bolesti odezněly a já se těšil zdánlivému zdraví. Na konci srpna ale nastal zlom a od té doby to šlo s kopce. Koleno se stále ozývalo a zvuk, který vydávalo při každém ohnutí, mě začínal pomalu děsit. Strávil jsem tak nemálo času na ortopedických vyšetřeních, která po různých neúspěších skončila doporučením k operaci kolene.

    Proč to všechno vůbec píšu? Původně jsem si v duchu nadával, že jsem nezůstal u té pípy, protože případný bolehlav, bych dokázal vyléčit jedním dnem nepoužitelnosti. Naopak problémy s kolenem jsem s sebou vláčel dobrého půl roku. Když se ale na to dívám s odstupem, bylo to sice špatné rozhodnutí, ale Bůh si ho dokázal použít, aby se mně dotkl a nasměroval.

    Ten půl rok totiž nebyl spojen jen s kolenem, ale i s intenzivní přípravou na zahraniční studia. Při ní mě nebrzdilo jen koleno, ale i neschopnost doběhnout rozjetý vlak, který mi v oné přípravě stále ujížděl. No dobíhejte vlak se špatným kolenem J. Když jsem ale koncem listopadu udělal ono zásadní rozhodnutí, že na studia nepůjdu, protože bych za to musel zaplatit svým kněžstvím, hrál v tom nemalou roli i můj zdravotní stav. Pán Bůh si tedy moje koleno použil, abych neskočil do něčeho, co by mě nenaplňovalo. A to za ten výmol rozhodně stálo, ne?

    Postupně se tedy blížil konec ledna a s ním i termín  operace, se kterou byla spojena veliká očekávání, že po  půl roce naplněném marnými pokusy o zlepšení stavu, má  přijít operace, která vše razantně zlepší. Vnitřní nastavení  bylo dobré, však jsem to nyní podstupoval s přáním toho, aby si mě Pán Bůh mohl naplno použít v kněžské službě, která se přede mnou zase otevřela. Když tedy zazněla podmínka, že před operací musím být úplně zdravý, ani ve snu by mě nenapadlo, že by tomu tak nemělo být. Však už jsem osm let neprošel vážnější nemocí než rýmou. Světe div se. Týden před operací mě skolila chřipka. Když se začala projevovat, říkal jsem si, že já přece nemůžu být nemocný, tohle přece Pán Bůh nemůže dopustit. Až jsem bezmocný, propocený a s horečkou ležel v posteli, uvědomil jsem si, že může. Zase si to chtěl použít po svém. On je tím, kdo nás poučuje i skrze ty nejméně očekávané a chtěné způsoby.

      A tak se ve svém vyprávění dostávám do současnosti, tedy na konec února, kam byl přesunut termín mojí operace. Když se mi s jistou dávkou nechuti podařilo už podruhé oběhat všechna potřebná vyšetření, uvítala mě moje praktická doktorka větou: „Pane Rašovský, takže druhý pokus, že?“ Měl jsem sílu pouze na to, abych ji ujistil o tom, že tento pokus bude, jak pevně doufám, už poslední. O kolenu nepadlo snad jediné slovo, za to o nadváze jich padlo hned několik. Tak jsem si nebyl jistý, jestli je hlavním bodem programu stále totéž nebo jestli hledáme strategický plán, jak shodit nějaká ta přebytečná kila nebo možná lépe řečeno deseti-kila. Když jsem paní doktorku ujistil, že na svojí váze zapracuji, vydala mi ono kýžené doporučení k operaci s tím, že mě v tomto bere za slovo. Po otevření onoho spisu se ve mně stále ozývaly pochybnosti, jestli opravdu oním tématem číslo jedna nebyla moje váha. Začínal totiž slovy: „Pacient s obezitou netrpí žádným kardiovaskulárním onemocněním…“ No co už, hlavně, že mám doporučení, ne?

    Nástup na kliniku, kde jsem měl operaci podstoupit, mi v předchozích pochybnostech mnoho neulevil. Když došla anestezioložka, která se už jako třetí v pořadí ptala, jestli jsem od půlnoci něco nejedl, nepil a nekouřil, právem jsem očekával, že ji jako ostatní uspokojí moje odpověď: „Ne, nic.“ Otázek měla ale víc, takže náš dialog mohl směle pokračovat. I když jsem nechápal jeho důvod, když všechna vyšetření dopadla dobře a nic nebránilo tomu, abych mohl zákrok podstoupit v celkové narkóze. Narkóza ale nebyla jediným, co tuto dámu zajímalo. Když jsem jí potvrdil, že se s ničím dlouhodobě neléčím, okamžitě na mě vyhrkla: „Ale co ta váha! No to je hrozné, s tím byste měl něco dělat!“ Aha! A jsme zase u toho. To je zajímavé, kolik lidí dokáže zaměstnat jedno trojciferné číslo na papíře. Opět se tedy přihlásila ona předchozí pochybnost, jestli se ta operace přeci jenom nebude týkat nadváhy.

    Když mě pak za malou chvíli převáželi na operační sál a já se cítil jak v americkém filmu, zjistil jsem, že hlavním problémem není ona zatracovaná váha, ale výška. Na vozík jsem se vešel jen tak tak, a aby se za námi zavřel výtah, musela nám zvenku pomáhat ještě paní uklízečka, která pokrčením peřiny umožnila zavření jeho dveří. Při vjezdu na sál zůstalo téma hovoru stejné, protože mě instrumentářka uvítala slovy: „Ježiš, vy jste zase dlouhej.“ V dané chvíli jsem neměl sílu nějak reagovat na porušení druhého přikázání, tak jsem se vyslovil jen ke svojí průměrné výšce, abych odehnal případné otočení rozhovoru ke svojí nadprůměrné váze. Tento manévr se mi celkem povedl, jen mi v té chvíli nedošlo, že Ježíšovo jméno, které bylo vysloveno spíše jako citoslovce, začalo odkazovat k události, kterou z jeho života známe nejlépe.

    Operační stůl se podobal lehátku, na kterém mě přivezli, jen s tím rozdílem, že v dolní části se nacházela veliká svorka, do které se měla ukotvit operovaná noha. Jakmile mi začali připevňovat nohu k lehátku, přiběhli další, kteří mi sundali nemocniční košili, v místě rukou k operačnímu stolu přidělali dvě ramena, na která jsem položil obě ruce a tak jsem si na chvíli mohl připadat jako při ukřižování. Přikurtovaný jednou nohou, jen v bederní roušce (nemocničních trenýrkách) a s roztaženýma rukama, které naštěstí neprobíjely hřeby, ale pravici stále svíral tlakoměr a levici prošpikovala kanyla, ze které se do zkumavky valila moje krev, jsem si najednou více připadal jako Pán Ježíš při ukřižování. Než jsem ale na tuto podobnost stihl upozornit ostatní přítomné, zapracovali na mém uspání, čímž překazili nejen všechny moje evangelizační snahy, ale zároveň i možnost do operace jakkoliv kecat.

    Po probuzení na pokoji se žádné zmrtvýchvstání nekonalo. Hned jsem se díky bolesti vrátil na Kalvárii a nejen díky ní. Když Ježíšovi voják probodl kopím bok, vyšla krev a voda. Mně bok sice neprobodli, ale do kolene mi zavedli dren, ze kterého do malé nádobky z kolene také vytékala krev a voda. No třeba to voda ani nebyla, ale dovolte mi si trochu teologicky zasnít J. Možná jsem Pánu Ježíši záviděl, že při onom probodnutí a následném vytažení kopí už byl mrtvý. Já jsem byl velmi živý a každou drobnost jsem cítil. Když jsem tedy při zavádění drenu necítil nic, o to víc jsem si to musel užít při jeho vytahování. Jelikož mě sestra uklidnila slovy: „Teď to trochu zatáhne,“ čekal jsem všechno možné, jen ne takovou bolest spojenou s pocitem, jako když vám někdo zprostřed kolene velmi pomalu vytahuje pět čísel ocelového drátu. Myslel jsem si, že jsem na bolest zvyklý, ale tohle jsem rozdýchával ještě hodně dlouho.

    Moje utrpení, nebo aspoň ta horší část, skočilo. A co mi to přineslo. Určitě si víc vážím toho, co pro nás vytrpěl Boží Syn. Také si více vážím všech, kteří trpěli a nadále trpí kvůli svojí víře a především jsem nesmírně vděčný za to, kolik lidí kolem mě vytvořilo kruh modlitby, která mě, i přes moji výše stále propíranou nadváhu, nesla. Díky za vás za všechny.

 

 

Zdroje obrázků:

http://www.pruvodcebrnem.cz/fotografie/cirkevni-stavby/bazilika-nanebevzeti-panny-marie/bazilika-nanebevzeti-panny-marie-4.jpg

http://www.themarketingblog.co.uk/wp-content/uploads/2013/04/beer.jpg

http://cubiclehoudini.com/wp-content/uploads/2017/02/mr-bean-brain-surgery.jpg

https://media.swncdn.com/cms/BST/46913-34686-jesus-on-cross-2-1200.1200w.tn.800w.tn.jpg 

Sdílet

Komentáře

Ferenc Járo dobrej článek :-) dlouho jsem se tak nezasmál... Mě ve Fakultce odšroubovali čelo postele abych se tam vlezl :D ale na výšku nikdo neměl připomínky.

Jaroslav Rašovský (Famon) To jsem rád. Právě jsem při všech těch narážkách na váhu vzpomínal na tu tvoji připomínku s občankou a porážkovým listem :-)

Ferenc @Famon: V tuto chvíli bych taky pár kilo mohl/měl zhodit.

Už chápu ten dotaz přes Messenger co bylo s porážkovým listem :D... Napíšu to tu pro všechny:
Moje teta se mě ptala jestli mám ještě občanku nebo jestli mi už dali porážkový list :D :D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková