Promlouvající ticho

    Běžnou součástí života každého kněze jsou exercicie (duchovní cvičení), které má absolvovat alespoň jedenkrát ročně. Určitou průpravu v tom člověku dal už kněžský seminář, kde bylo vždy zvykem před začátkem nového školního roku odjet na nějaké to požehnané místo a v týdnu ticha si tam vyprosit potřebné milosti pro následují studium nebo alespoň prohloubit víru, což potřebovali především ti, u nichž byla otázka úspěšného studia založena jen na silné víře a zázracích.

Když jsem ale tento seminární luxus opustil, nadešla ona chvíle vlastního  plánování. Musím se přiznat, že mě v tomto nikdy neopustil srovnávací  přístup, abych si postupným mapováním udělal jasno, kde je pro mě  nejlepší místo co do zázemí i co do okolní přírody, kterou jsem vyhledával  s o to větší touhou, když mě dekret zavál do farnosti v centru velkoměsta,  kde byl na dohled pouze jediný strom, v jehož stínu se zvláště v letních  měsících mačkali lidé, kteří svoje vyprahlé životy marně zalévali  předraženým pivem.

    Ať jsem hledal, jak jsem hledal, pořád mi něco chybělo. Proto jsem se  rozhodl, že zkusím něco úplně jiného. Od různých kněží jsem sbíral střípky  o tom, jaké to je, prožít si exercicie v kontemplativním klášteře Trapistů,  který se nachází v Novém Dvoře. Čím více o tom někdo mluvil, tím více mě  to lákalo, protože taková zkušenost mi v mém mapování úplně chyběla. A  tak se zrodil plán, že v červnu loňského roku pojedu na zkušenou  s kamarádem knězem, který do oněch končin jezdil pravidelně. Bohužel  jsem tento plán musel zrušit, protože mi začala intenzivní příprava na  zahraniční studium, kde představa, že týden nešáhnu ani na jeden z nástrojů mého pomalého umučení, prostě nepřipadala v úvahu.

    Postupem času mi to přeci jen nedalo a naplánoval jsem si v říjnu klasické kněžské exercicie v Králíkách. Přibyla tak další pozitivní zkušenost s novým místem, přednášejícím a trochu i s novým způsobem rozložení času. Pořád to ale nebylo to, co jsem chtěl vyzkoušet v červnu. Tak muselo přijít ono zlomové rozhodnutí, které dřívější situaci obrátilo. Před tím jsem odložil exercicie v klášteře a čas věnoval studiu. Teď jsem se ocitl v situaci, kdy je odložené studium a já tak můžu dát klášteru zelenou.

    Vyrazil jsem se tedy třemi dalšími kněžími a se spoustou očekávání ze svého nového působiště u slovenských hranic, které mi zaručilo, že si budu moci cestou prohlédnout malebnost celé naší republiky a zároveň i naplnit slova třetího mešního kánonu: „Od východu až na západ.“

    Nyní, když už je všechno za mnou, přichází čas hodnocení. Musím říct, že exercicie u Trapistů nejen že předčily moje očekávání, ale zároveň jsem našel právě to, co jsem dřív marně hledal. Možná to může někomu přijít zvláštní jet na exercicie, kde není žádný exercitátor a kde za celý týden nezazní ani jedna přednáška ani jediné kázání. Vždyť to je přece bytostnou součástí každých exercicií. A světe div se, ne nezbytně. Abych to zase zbytečně neokecával a dostal se k tomu podstatnému, zkusím to shrnout do dvou vět. U všech exercicií se uměle vytváří vhodné prostředí, které má člověka naladit na setkání s Bohem (přednášky, modlitby, silentium, čas na četbu…atd.). Kdežto u Trapistů se nic takového uměle vytvářet nemusí, protože toto prostředí mniši jednoho dne vytvořili a stále v něm žijí. Možná by se to dalo přirovnat k rozdílu mezi návštěvou zoo a návštěvou Afriky. Tím samozřejmě nechci rýpat do řeholního jména jednoho místního bratra (Lev) :-).

    Nebylo by možná od věci přiblížit, co všechno mě tam během toho týdne formovalo. Určitý řád celému dni dávala modlitba breviáře, který měl sedm částí a celý se zpíval na chorální nápěvy. Tím pádem si Boží slovo v něm obsažené prošlapávalo jednodušeji cestičku k mému srdci. A jelikož si mniši podrželi breviář, který má v každé části více žalmů než ten náš a ještě měli trochu jiný překlad, nebyla o pravidelný a srozumitelný přísun Božího slova nouze. Největší výzvou byla pochopitelně modlitba Matutina, kterou se mniši modlí vždy ve 3:15 v noci. Původně jsem byl rozhodnut, že přece nejsem blázen, abych vstával ve tři ráno, ale když jsem si přečetl poznámku, že tato modlitba je vyhrazena pouze mužům, nedala mi moje ješitnost spát. Kdysi jsem zkoušel v semináři jít na noční adoraci v podobnou noční dobu a mám z toho dodnes otřesný zážitek, že jsem se nevyspal do té doby ani po ní a pak jsem celou neděli chodil jako duch. Proto jsem se nechtěl do podobného stavu uvést ani tady, ale pak jsem pochopil, že když člověk vleze do postele už v osm večer, není to zase takový problém. A hlavně celý den má pak úplně jiný charakter, když ho člověk takto začne.

       Jak už asi vidíte, nejde o tom psát moc stručně, takže se  pozastavím už jen u jediné věci, kterou je silentium, tedy  posvátné mlčení. Až tady jsem ho objevil v jeho celé kráse, což souvisí s tím, co jsem zmínil výše. Silentium jsem znal  samozřejmě z bezpočtu jiných situací. Bylo v seminárním řádu  od Kompletáře po ranní modlitby, panovalo v rámci rekolekcí od pátečního večera do nedělního rána a v té nejdelší variantě pak  po celý týden během exercicií. Vždycky to byla pro mě spíš  nějaká „křeč“ nebo prostě umělý stav, do kterého se člověk  musel v určitou hodinu při určité příležitosti dostat. Až tady  jsem se poprvé setkal s přirozeným silentiem, které se  nemuselo nijak navozovat, ani člověk nemusel mít nějaké  obavy, že by ho nějakým slovem zničil. Prostě jsem se do něj  ponořil jak ryba do vody a užíval si krásy neprobádaných  hlubin. Ano, snad poprvé ke mně začalo ticho promlouvat,  pokud nepočítám sledování filmu Velké ticho. Těšil jsem se jako malý kluk na každou hodinku breviáře, jiné bylo rozjímání nad  úryvkem z Bible, jiná byla duchovní četba i osobní modlitba. A  to ne díky tomu, že bylo silentium zapsáno do návštěvního  řádu, ale hluboko do srce každého mnicha, který tam v něm  prožíval každý obyčejný den svého života.

     Co říci na závěr? Asi už jsem konečně našel to, co jsem hledal a tak mám pro příště jasno. Začíná mě ale trochu děsit, že se tím zbouralo to, co mi dávalo jasně najevo, že k takovému způsobu života nejsem povolaný – noční modlitba breviáře a celoroční silentium. Aspoň že mi zůstalo to maso a kafe :-).